Zdroj: www.headliner.cz

Vladimír Guma Kulhánek je náš nejstarší aktivní baskytarista. V září oslavil osmdesátiny a stejně často jako s basou ho můžete vidět v sedle špičkového kola. „Osmdesát? Začíná mi strašit v hlavě, jak to bude dál… No, nějak to udělám,“ říká v bilančním rozhovoru, který začíná u začátků tuzemského rokenrolu.

Jsi jeden z posledních stále aktivních muzikantů, kteří zažili ranou éru rock’n’rollu. Vybavuješ si nějakou nejstarší vzpomínku, která by se k němu vázala?

U mě to začalo dost pozdě. Ve čtrnácti jsem byl na chmelu a z výdělku jsem si koupil španělku. V hospodě jsme drhli všechny ty Ascalony a podobné kraviny, až v sedmnácti jsem si koupil kontrabas a hráli jsme Semafor. A to byly vlastně rock’n’rollové písničky, akorát to nikdo z nás netušil. A pak jsem jednou zašel na Mikiho Volka – a z toho jsem se úplně pomát! Rozumíš, z toho zvuku! Představ si to, oni hráli přes nějaká rádia nebo co, a mně to připadalo jako zvuk odněkud z pekla. Všechny nás to úplně fascinovalo. To mladí dneska vůbec nemůžou zažít, ten zvuk je úplně jiný.

A ta kapela, ve které jsi byl, už se jmenovala Donald?

To možná ještě ne, ale spělo to k tomu. Přemek Černý, náš bubeník a posléze manažer, mi přinesl baskytaru, takže jsem prodal kontrabas a od té doby jsem se jí držel. Vzali jsme Pavla Černockého, ten měl kompletního Elvise i s texty, takže jsme ho začali hrát. Ale pak jel Přemek Černý někam ven a přivezl desku Mersey Sound, což byl výběr liverpoolských kapel, bylo jich osm a každá tam měla dvě písničky, takže dohromady šestnáct. To byl pro nás dokonalý studijní materiál. Ono se nebylo jinak z čeho učit, dělalo se to tak, že se prostě do detailu zkopírovaly nějaké nahrávky, jak ležely a běžely. Takže jsme začali dělat Beatles, ale postupem času jsme přešli hlavně na Rolling Stones, to byla naše specialita, protože Pavel vypadal trochu jako Jagger a uměl i ty jeho pohyby.

Rolling Stones vás oslovili tou divokostí, nebo tím, že jste tam cítili nějaké bluesové podtexty?

Prosím tě, my jsme vůbec netušili, že Rolling Stones hrajou převzatý americký fláky! Nevěděli jsme, že to jsou bluesové věci, i když jsme je taky hráli. Strašlivě se nám to líbilo, ale mysleli jsme si, že jsou to jejich písničky. Zaujala nás ta zemitost Stounů. Samozřejmě, Beatles jsem měl vždycky rád, to jsou nejlepší popové písničky, co existují, i harmonicky, zatímco Stouni měli všecko na tři „kila“, ale to nám nevadilo. Stouni navíc pak začali dělat i vlastní písničky, které se tomu vymykaly, třeba taková Paint It Black je úplně jinde, ta ani harmonicky s blues nijak nesouvisí. A my do nich byli tak zamilovaní, že jsme z jejich prvních desek hráli asi úplně všechno. Ona to byla i dobrá škola. Já jsem samouk, všechno jsem se naučil poslechem. Ale i tak to bylo těžké. Vzpomínám si třeba, že jsme chtěli hrát Norwegian Wood od Beatles, ale nemohli jsme to pořád trefit, protože jsme netušili, že mají kapodastr, my to hráli v éčku, a to bylo pro Zdeňka Juračku, který hrál s námi na kytaru, dost těžké. Takže náš muzikantský vývoj byl dost pozvolný. Dneska jsou na to školy, je spousta kursů na YouTube, k dispozici je hromada různých materiálů, výukové programy, nic z toho my jsme neměli. Stahovali jsme si věci z desek, a asi si umíš představit, jak ty desky za chvilku vypadaly, když ses pořád vracel a opakovaně zastavoval desku v některých pasážích.

Noty ses naučil?

To ano. Ale taky sám.

A ty jsi opravdu nikdy v životě nevzal žádnou hodinu? Ani soukromou?

Ne. Učil jsem se poslechem. Ty první věci byly samozřejmě dost jednoduché, jak ty první věci od Beatles, tak ty stounovské bluesovky. Mimochodem, když jsem si přinesl domů kontrabas, neuměl jsem na něj vůbec nic. Ale přijel zrovna o šest let starší bratranec, který hrál v tanečním orchestru ve Vrchlabí, a ten mě naučil dvě věci. Jednak mi vysvětlil, že musím vědět, jaké tóny má který akord, abych ho uměl rozložit, a jednak mě naučil „Kýbl bublin“, nejklasičtější rock’n’rollovou basovou figuru. A já byl v sedmým nebi, jako bych objevil nový svět!

Měli jste tehdy nějaké informace o tom, jak ty vaše obdivované kapely žijí? Že třeba právě Stouni jsou docela grázlíci…

Leccos už jsme věděli, třeba že The Who občas rozbijou kytary… což jsme jednou provedli. Šimkovi a Grossmannovi! Oni dělali v klubu Olympik ve Spálené ulici pořady, ve kterých četli svoje povídky a vedle toho tam byla soutěž kapel, ve které rozhodovalo hlasování lidí. Byli jsme ve finále s Juventusem, tam zpíval Karel Černoch. A my měli jako poslední dvě pecky dvojhlasně udělanou Long Tall Sally a tehdy úplně novou Pretty Woman. A tím jsme zbořili sál a vyhráli. Ale pak už nás to tam nebavilo, tak jsme si řekli, že něco provedem. A vzali jsme takovou nakašírovanou bednu s reprákem, samozřejmě jsme nechtěli přijít o ty svoje věci, na které jsme hráli, a v jednu chvíli jsme tu bednu rozmlátili mikrofonem. No a lidi, jak to viděli, začali rozbíjet židle – a to na nás Šimek šíleně vylít a vyhodil nás. Ale my jsme dělali docela show i normálně, hlavně Juračka, Černocký a já. Můj brácha, který hrál na druhou kytaru, zase byl úplně netečný, dělal, že u toho spí, takže metoda kontrastu. No a lidi si mysleli, že se mi říká Guma podle toho, jaké jsem dělal na pódiu blbosti, ale to s tím nemá nic společného. To pochází od toho, že jsem každou chvíli někomu říkal, že je guma. Ve smyslu „pitomej“. No a pak to přešlo na mě. A zůstalo mi to doteď.

Nevadila ti ta přezdívka nikdy?

Ale ani ti nějak ne… Ono se to tak zažilo… Když jsem pak hrál v Bohemii, perkusista Jirka Tomek mi třeba říkal Gumásku, jiní mi zase říkali Gumičko, prostě jsem si zvykl a slyším na to.

Proč se Donald rozpadl?

Bohužel jsem musel jít na vojnu, protože jsem si neuměl sehnat modrou knížku, neuměl jsem ze sebe udělat totálního blba. Ale já dal padáka dřív. Po odchodu bubeníka Jirky Jiráska do George and Beatovens na jeho místo přišel Franta Čech. Ale když jsme začali hrát, zjistil jsem, že je to strašně blbej bubeník a že s ním hrát nechci. Prostě to nešlapalo, bylo to pekelný. On si pak kapelu přestavěl na Rogers Band, protože si přivezl z Ameriky bubny značky Rogers, ale to už jsem tam půl roku nebyl. Dal jsem padáka, dokončil jsem vejšku, nikde jsem nehrál, naši chtěli, abych šel pracovat…

Vystudoval jsi chemii. Bylo někdy ve hře, že se jí budeš opravdu věnovat?

Tak ve hře to určitě bylo, protože jsem si v té době nedokázal představit, že se budu hudbou živit. Ale hned po té vojně jsem odešel do Německa, kde jsem hrál s pianistou Mirkem Helclem, a tam jsme požádali o vystěhování. Tenkrát tam na nás byli hodní, protože to bylo v devětašedesátém, po okupaci, stačilo říct, že máme v Německu známé a nemuseli jsme být v uprchlickém lágru, stačilo udat adresu, kam nám mají poslat doklady. Tak jsme se toulali po Německu a v Regensburgu jsme narazili na Flamengo – a ti mi dali lano. Vrátili jsme se tudíž do Prahy, to už byl rok 1970, a nikdo si ani nevšiml, že jsem několik měsíců byl vlastně v emigraci, tehdy v tom ještě měli docela bordel. A začali jsme zkoušet ve čtyřech, zpíval Ivan Khunt a něco já. Pak jsem zpívat přestal, protože jsem zjistil, že můj hlas nestojí za nic.

Nabídka od Flamenga byla tak silná, že jsi neodolal, nebo se ti v Německu nelíbilo?

No, já si říkal, co vlastně venku můžu dělat. My měli z Německa původně namířeno do Austrálie, tam bych mohl tak maximálně dělat tu chemii, a když jsem dostal možnost zase hrát, tak se mi vlastně ulevilo a ten problém se vyřešil. Navíc jsem ve Flamengu dostal stejný honorář jako měli všichni ostatní, čtyři stovky za hraní, což v té době bylo docela slušné. To platilo až do doby, než vymysleli takzvané rekvalifikace, což byl od bolševiků dokonale hnusný způsob, jak kapely rozeštvat a zničit, protože když členové kapely dostali každý jiné honoráře podle kvalifikační třídy, asi si umíš představit, co to s těmi kapelami udělalo – a to trvalo do chvíle, než se vymyslely způsoby, jakými se to dá obejít.

Čtyřčlenná etapa Flamenga, kde zpíval Ivan Khunt, byla poměrně krátká.

Půl roku. Pak jsme vzali Vláďu Mišíka, toho jsme měli už nějakou dobu vyhlídnutého, a ten přišel s tím, že bychom měli vzít ještě nějaký dechový nástroj. A Honza Spálený nám doporučil saxofonistu Honzu Kubíka. To byl původně dixielandový hráč z Ústí, ale když přišel na zkoušku, okamžitě to bylo jasný. Ukázalo se, že je taky skvělý skladatel, a Mišík taky hodně psal písničky, kupodivu dost jiné než později v rámci ETC…

Jak dlouho vznikal repertoár, ze kterého se „vylíhlo“ Kuře v hodinkách?

Pořádně jsme začali hrát na konci roku 1970. Tyhle písničky jsme dávali dohromady na soustředění na chatě u Heleny Dubové, se kterou tehdy Vláďa Mišík chodil, to bylo v době, kdy nepil pivo, byl děsný módeman, pořád si nechával někde šít šaty… S tím programem jsme pak hodně jezdili do Polska, vždycky jsme hráli na jednom místě týden. A to byl repertoár z Kuřete, ale ještě bez českých textů, zpívaný takovou tou pseudoangličtinou. A Poláci z nás byli úplně vydření. Navíc jsme byli dobrá parta, vydrželi jsme spolu pohromadě i na dlouhých zájezdech. Když o tom přemýšlím, asi to bylo moje nejlepší období, rád na to vzpomínám. Jednak jsme byli mladí, jednak ta parta opravdu fungovala. Dneska už tohle muzikanti moc neznají, protože každý hraje v několika kapelách, aby se vůbec uživil.

Tušili jste, byť třeba podvědomě, že v repertoáru, který jste hráli, vzniklo něco na české scéně mimořádného?

Musím říct, že jsme věděli, že to je dobré. Anglické texty nám Supraphon neschválil, tak producent Hynek Žalčík vymyslel, že by to mohl otextovat Kainar, se kterým se znal. My jsme sice chvilku ohrnovali nos, ale pak za ním s Vláďou zajeli, Kainarovi se to zalíbilo, písničky si přepsal do not, protože byl muzikant, a tudíž tam našel synkopy, které pak dokázal přenést i do toho českého textu, což bylo unikátní.

Pak se natočilo album Kuře v hodinkách a nastal průšvih…

Ten se odehrál po různých stránkách. Měli jsme zakázaných několik krajů, takže moc hraní nebylo. A do toho Ernouš, náš bubeník, začal poslouchat jen Mahavishnu Orchestra, a že nechce hrát už nic jiného. A že na to musíme vzít Luboše Andršta a tak dále. Takže se to rozklížilo i názorově. Chvíli jsme ještě hráli, skutečně přišel Andršt, chvíli tam byl i Juračka na housle, zřejmě to měl být „český Jerry Goodman“, ale pak se to kvůli těmhle věcem rozpadlo. Fořt vzal lano k Vondráčkové, Kubík do Semaforu a já potkal na Letné kytaristu Lahodu, což byl kapelník od Pilarky. A ten mi hodil lano. Jenže mezitím Kubík říkal, ať se na to vykašlu a jdu za ním do Semaforu, já pořád nevěděl, osciloval jsem mezi tím, až jsem tedy nakonec řekl, že k Pilarce nepůjdu – a to bylo asi čtrnáct dní předtím, než spadlo s celou tou kapelou letadlo a všichni se zabili – paradoxně s výjimkou basisty, ten to odnesl jen nějakými zlomeninami. No, a tak jsme s Kubíkem hráli asi rok v Semaforu a nakonec jsme stejně k té Pilarce na čas šli. A když jsme jí pak dali padáka, nesla to velmi nelibě. Ale já odejít musel, protože jsem si uvědomil, že když tam zůstanu, můj hudební vývoj se úplně zastaví a stane se ze mě opilec. Což byla většina lidí z těchhle doprovodných kapel, protože měli relativně hodně peněz, ale na těch věčných zájezdech je prostě propíjeli. Takže myslím, že jsem udělal dobře. Nakonec jsme od Pilarky odešli tři, já, Kubík a klávesista Pavel Větrovec. A udělali jsme pokus o novou kapelu s názvem Katapult. Přidal se Pavel Fořt, který odešel od Vondráčkové, a Tolja Kohout, což byl výborný bubeník. A zpíval Viktor Sodoma. Začali jsme hrát, udělali pěkný repertoár, zajímavé rockové věci, ale když jsme začali jezdit, lidi po nás, tedy po Sodomovi, chtěli Papouška kakadu, Parní stroj a tyhle jeho popové věci.

Takže to taky netrvalo moc dlouho…

A opět se objevil Přemek Černý, tentokrát s tím, že Lešek Semelka chce odejít z Blue Effectu, založí něco nového, kde bude hrát Josef Kůstka na kytaru – a tak jsme se s Kubíkem sebrali a šli. A zpočátku to bylo velké nadšení, že zase máme kapelu. Dělali jsme docela dobré rockové písničky, samozřejmě, jazzrock byl tehdy všudypřítomný, tomu se vyhnout nedalo, ale tady ho nebylo ještě tolik jako později, když do Bohemie – tak se ta kapela jmenovala – přišel Michal Pavlíček.

Takže Bohemia zase fungovala jako dobrá parta?

Jak za starých časů. Po zkoušce jsme si vždycky šli zahrát fotbal, pak společně na pivo, fungovalo to skvěle. Jenže pak Kůstka řekl, že má rodinu a dítě, že potřebuje peníze, a odešel k Neckářovi.

Říkal jsi, že byl jazzrock všudypřítomný. Jedna teorie tvrdí, že to bylo proto, že coby převážně instrumentální muzika komunistickým úřadům nevadil.

No jasně. Taky se hrálo v sálech pro sto, maximálně dvě stě lidí, a tím pádem jsme pro ně nebyli nebezpeční. Ale když jsi z tohohle okruhu najednou vypadl jako třeba Mišík, který vyprodal Lucernu, už se lekli a hned ho zakousli. Pokud na tebe nebylo moc vidět, mohl jsi v klidu fungovat. A navíc to lidi opravdu bavilo, ostatně jazzrock se tehdy hrál v celém světě, ta dlouhá sóla vůbec nikomu nevadila. Naopak – jásali!

Ovlivnil tě jazzrock hráčsky?

Určitě.

Tím, že jsi začal hrát – podobně jako Jaco Pastorius – na bezpražcovou baskytaru?

To ještě ne. Tu jsem měl až později. Ale s Bohemií jsme hodně poslouchali Return to Forever Chicka Corey a basista Stanley Clark byl v té době můj velký vzor. Ale ano, jak jsi naznačil, pak jsem slyšel v roce 1976 desku Jaco – a normálně jsem se zbláznil. A protože jsem znal člověka, který se jmenoval Ruda Oberländer a stavěl mistrovská cella a kontrabasy, předělal mi basu na bezpražcovou, a já na ni hned hrál s Bohemií na jazzovém festivalu. Cvičil jsem na ni nepřetržitě celý týden předtím, potmě v koupelně, učil jsem se dolaďovat „na ucho“. Což se mi myslím docela povedlo, nahrávky, kde hraju na bezpražcovou basu, myslím docela ladí.

Vždycky sis basové party vymýšlel sám, nebo ti je někdy předepisoval autor skladeb?

Někdy mi naznačil cestu, ale já si to stejně udělal podle svého. A v ETC… jsem si zásadně dělal všechno sám, protože tam se pracovalo tak, že někdo přinesl nějaký nápad na kytaru a písničky se dávaly dohromady při zkouškách.

Chronologii jsme opustili u Bohemie.

Z té jsem šel na chvíli k Janečkovi, to tam zpívala Kratochvílová. Ale tam jsem se brzo se všemi pohádal a dal padáka. To bylo kvůli tomu, že jsme se všichni shodli, že nás Janeček trošku okrádá, a když jim to Janeček, který měl všude zvědy, vytkl, všichni sklopili hlavy a jeli dál. No a já Janečkovi řekl, že si to opravdu myslím, na kluky jsem se nasral a odešel.

Tys byl asi dost impulzivní, jak tě tak poslouchám…

Vůbec jsem nepřemýšlel, co budu dělat. Tenkrát to byl život z měsíce na měsíc, nebylo to tak, že bychom vydělávali bůhvíco, když nebyly kšefty, roznášel jsem noviny, dělal v geodézii, tyhlety práce.

Ale pak Luboš Andršt založil Blues Band s Peterem Lipou.

To jsme s Kubíkem vzali okamžitě a první tři roky byly famózní. Ona se zvedla zase nějaká bluesová vlnka, chodila na nás spousta lidí a všichni byli úplně nadšení. A to jsme zpočátku neměli moc repertoáru, hráli jsme třeba koncert jen se sedmi skladbami. Ale tím, že tam měl Kubík sólo, Konrád na harmoniku sólo, Andršt „nekonečné“ sólo, tak se to natáhlo. Jako dneska si pamatuju, že ve Zlíně, tam se hrávalo v takovém dřevěném pavilonku, si náš koncert lidi nahráli, pak tam chlastali v lokále až do rána a pořád dokola si tu nahrávku pouštěli a znovu a znovu jásali nad těmi sóly, z toho jsme byli úplně hotoví. Na ale po čase tahle vlna přece jen trochu spadla – a navíc Kubík emigroval.

Nicméně Vláďa Mišík po zákazu dostal povolení postavit znovu ETC… a tys do něj nastoupil.

Dodneška si pamatuju, že mi bylo řečeno, že bych tam mohl být „jazzový element“, to mě teda pobavilo. Jinak tam hrál Olin, Honza Hrubý, hledali jsme bubeníka, a na kytaru měl hrát Václav Veselý. To jsem se trochu lekl, ale Mišík tvrdil, že tam žádné „kozumplice“ (slovansky laděné pseudofolklorní melodie, které měl Václav Veselý v oblibě a uplatňoval je např. ve své kapele Dobrohošť – pozn. aut.) hrát nebude. Zkoušeli jsme u Honzy Hrubého na mlejně a Veselý samozřejmě seděl s fajfkou a psal jednu kozumplici za druhou. Tak jsme ho s tím posílali do háje, ale když to nepomáhalo, šli jsme jednou zbytek kapely do hospody a tam se rozhodli, že mu dáme padáka. A Hrubý hned, že zavolá Standu Kubeše, který hrál v té době u Semelky v SLS, kteří zrovna měli taky nějaké problémy. Takže Kubeš hned nakvačil a Honza ještě vymyslel, že vezmeme Skoumala na klávesy. Což bylo zajímavé. Napsal hezké písničky a byl to skvělý člověk, který byl sice starší než my, ale chtěl získat nějakou zkušenost z bigbítu, protože ji doposud neměl. A i když bylo samozřejmě od začátku jasné, že tam nevydrží dlouho, bylo to pěkné období.

V roce 1990 sis s ETC… zahrál před Rolling Stones na Strahově. To asi bylo docela zásadní, ne?

No pro mě určitě, s tou minulostí, kdy jsem všechny jejich písničky kopíroval. Bylo okolo toho pár kuriózních historek. Ono se to domluvilo nějak docela rychle a pamatuju si, že Kubeš byl na chatě, mobily ještě neexistovaly, nebylo po ruce žádné auto, a tak jsem musel sednout na kolo, jet za ním a tam mu říct, že budeme hrát před Rolling Stones – a on mě poslal do prdele, že si z něj dělám srandu. Anebo jak byl Mišík tak nervózní, že odešel z domova se španělou, na Strahově v šatně otevřel futrál a ta španěla tam nebyla, protože ho odnesl prázdný. Ale na tu nervozitu myslím ten koncert dopadl docela dobře.

ETC… nakonec bylo asi tvoje nejdelší angažmá, že?

No to rozhodně. Asi třináct let. Tedy, s Annou K jsem pak hrál déle, ale to byl popík. Tam jsem začal hrát, když mě vyšoupli z ETC… Ze začátku nebylo moc koncertů, ale po desce Nebe se to rozjelo. Ta parta byla lidsky docela bezvadná, já sice dlouho chtěl odejít, ale pořád jsem to vlastně odkládal… až jsem toho padáka nakonec dal. Paralelně jsem ještě hrál v November 2nd Romana Helcla, se kterým jsme u Anči hráli. Tam jsem šel jednou na záskok a už tam zůstal. Docela jsem si to užíval.

Jak jsi tehdy vnímal ten „západní model“, kdy Anna K měla sice koncertní kapelu, ale ta s ní netočila desky? Všechno točil Tomáš Vartecký, který si zval do studia svoje muzikanty.

Jasně, já s ní natočil všeho všudy asi tři nebo čtyři písničky. Přiznám se, že mi to docela vadilo. Taky jsem byl pak docela zatvrzelý, když se mi sešly dva kšefty na jeden termín, to bylo poté, co jsme založili s klukama kapelu T4 – prostě jsem si u manažerky Hanky Petřinové nahlásil, že mám kšeft a nemůžu, a s Ančou pak hrál jako záskok Vašek Vávra. Takže jsem to nebral jako žádnou exkluzivku. Takhle, souběžně s hraním s Ančou, jsme to s T4 táhli docela dlouho, skoro deset let.

Splnili T4 očekávání, která jste do té kapely vložili?

Strašně. My jsme zkoušeli jak o závod, jak za starých časů. Roman Dragoun přijel z Brna, spal u Kubeše, zkušebnu jsme měli v Modřanech v sokolovně, každou věc jsme dělali jako kapela, dávali jsme to dohromady a byli jsme nadšení jak kluci. Fakt to bylo skvělý. Sice byl trošku problém, že Dragoun není úplně bigbíťák, spíš takový romantik, který hraje takové trošku slovanské harmonie, takže z těch tisíců věcí, co přinesl, jsme mu jich spoustu vrátili, ať si je hraje s jinými kapelami, ale když si to sedlo, byla to radost. Začali jsme hrát, Kubeš hned chytil beglajt, já si vymyslel basu, Martin Kopřiva bicí a hele, skladba byla za čtvrt hodiny hotová.

Napadá mě, že jsme v rámci chronologie trošku zamluvili krátkou etapu se Stromboli…

To bylo současně s ETC…, mívali jsme i společné koncerty, takže to byl pro mě dvoják. Zezačátku jsme dělali instrumentální věci, některé jsou i na tom prvním dvojalbu, pak Pavlíček vzal Báru Basikovou, protože tam chtěl zpěv, a když dostudoval filmovou fakultu, kde dělal produkci, chtěl kapelu naplno rozjet, a přemlouval mě, ať odejdu z ETC… a jdu do toho s ním. Ale to jsem nechtěl, protože když hraješ v kapele s Pavlíčkem, musí být všechno po jeho. Jasně, on je obrovská osobnost a fantastický kytarista, ale ve všech kapelách jde všechno za ním. V ETC… se všechno dávalo dohromady společně, Vláďa byl rád, když hraju po svém, protože to bylo pestřejší. A tenhle přístup mi byl milejší. A tak vzal Pavlíček do Stromboli Jirku Veselého.

Vy jste s Jiřím Veselým vlastně jediné dvě takové baskytarové hvězdy starší generace. Prolínali jste se ve Stromboli i ETC…, oba hrajete na bezpražcovku, máte leccos společného, ale jistě i rozdílného. Vnímals ho někdy jako konkurenta?

Já jsem Jirku vždycky obdivoval za to, jak je pregnantní. My jsme skutečně každý jiný, takže jsme se nikde nestřetali. Jinak by mě asi štvalo, jak je skvělej. Fakt nechápu, proč toho nechal… Vím, že ho dlouho štvalo, jak ho všude vyhánějí s kouřením. A taky už měl plné zuby cestování. Což do jisté míry chápu, protože kdo má rád to ježdění? Já to prostě beru tak, že to k tomu hraní holt patří a nedá se s tím nic dělat.

Ale „romantika benzínových pump a gumových baget“ tě asi už taky opustila, co?

Ta mě štvala od začátku, nikdy jsem to nechápal, jak někoho může bavit bloumat po pumpě mezi těmi všude stejnými srágorami…

V současné době hraješ v několika kapelách, které mají společný prvek v tom, že jejich zpěvákem je Honza Holeček. Jak jste se potkali?

V Energitu, který se rozhodl obnovit Luboš Andršt, když se vrátil do Česka Ernouš. Jenže to absolutně nešlo, protože on už neumí bubnovat. Pak se to nějak personálně usadilo a možná bychom hráli dodnes, kdyby Luboš neodešel. No a pak přišel Honza Holeček s tím, že bychom udělali Flamengo, ale z té doby, kdy hrálo ve čtyřech a zpíval tam Ivan Khunt. Tak jsme to postavili, postupně se do toho časem nabalily i věci z Kuřete a docela se to chytlo. Pak jsme ještě udělali Living Free, protože Honza nevydrží jen s jednou kapelou. Ale jak se to bude všechno vyvíjet dál, to nevím.

Pro basistu je asi v kapele nejdůležitější spolupráce s bubeníkem. Když si projdeš celou tu svoji dlouhou historii, se kterým se ti hrálo nejlíp?

To je dost ošemetná otázka… Možná se budeš divit, ale dobře se mi hrálo s Jirkou Jiráskem v Donaldu. Pak rozhodně s Toljou Kohoutem… Ale jinak nevím, já nechci nikoho upřednostňovat. Teď hraju hlavně se Zelím (Jiří Zelenka – pozn. aut.), to je dobrej bubeník a dobrej kámoš, mám ho rád. A moc se mi líbí, jak hraje Kolouch (Michal Daněk – pozn. aut.), ten má timing jako kráva a nehraje žádné zbytečnosti.

Je ti čerstvých osmdesát. Napadlo tě někdy, že bys hraní zabalil?

Vlastně nikdy. Ale začíná mi strašit v hlavě, jak to bude dál… No, nějak to udělám… To víš, osmdesátiletý chlap v kapele není příliš perspektivní akvizice… Ale jo, cítím se pořád dobře. Zřejmě je to dáno geneticky. A taky jsem před čtyřicítkou začal sportovat.

Na to jsem se samozřejmě chtěl taky zeptat, protože stejně jako basa k tobě neodmyslitelně patří kolo.

Já někdy asi v pětatřiceti začal s běháním, to jsem bydlel na Barrandově. Když jsem se po čase přestěhoval do Holešovic, běhal jsem ve Stromovce a tam jsem potkal nějaké asi o dvacet let mladší kluky, a že tedy budu běhat s nimi. Až pak jsem zjistil, že jeden byl mistr republiky na desítku a druhý vyhrál Pražský maraton. A s nimi jsem šel strašně nahoru, to jsem naběhal třeba 400 kilometrů měsíčně. No a pak jsem jednou potkal Introviče (Petar Introvič, frontman skupiny Bluesberry, v roce 2020 tragicky zahynul při pádu z kola – pozn. aut.), ten měl krásné kolo, tak jsme se o tom začali bavit, já měl doma taky jedno, takové staré zrezlé, ale on mi ho dal do kupy a já začal jezdit. Pak přišel do ETC… bubeník Pavel Skala a to byl taky cyklista, tak jsme jezdili spolu. Což jsem miloval, protože to jsme ještě jezdili velkým autobusem i s celou aparaturou a měli třeba čtrnáctidenní šňůru. Takže jsme vezli kola, vždycky jsme se podívali, kde hrajeme druhý den, dojeli tam na kole a večer se kolo dalo do autobusu. Takže jsem si pořád kupoval lepší a lepší kola – a teď jsem si zrovna koupil to úplně nejlepší… Bohužel všichni ti, se kterými jsem jezdil, jsou horší a horší, někteří už nejezdí vůbec, a já jezdím pořád…

Je sport pro tebe spíš fyzický nebo psychický zážitek?

Já myslím, že to spolu souvisí. Fyzicky ti to dělá dobře, protože jsi v kondici. A psychicky… Ať běžíš, nebo jedeš na kole, dostaneš se do bodu, kdy si mozek začne dělat svoje a hlava se ti krásně vyčistí. A najednou jsi v momentě, kdy ti to tělo funguje úplně dokonale. Tenhle pocit je fantastickej.

Možná je to blbá otázka, ale je tenhle pocit srovnatelný s pocitem z dobrého koncertu?

To je úplně jiný vesmír, to se nedá srovnávat. Samozřejmě, pro muzikanta je povedený koncert to úplně nejvíc. Ale po těch blbých koncertech si musíš umět říct „tohle jsem udělal blbě“, to je ten impuls, který tě žene dál. Nemůžeš se uklidňovat, že už to přece umíš a že jsi to nastudoval, to je k ničemu. Proto se taky pořád snažím poslouchat novodobou hudbu, objevovat nové basáky.

Cvičíš na basu?

Když jsem doma, tak každý den. Musím, protože mi samozřejmě ochabují svaly a tím cvičením je člověk udržuje. A taky se pořád něco učí. Když mě zaujme nějaký basista, stáhnu si ho a cvičím jeho věci. Všichni muzikanti se takhle učí od ostatních, to jinak nejde. Ale to, co tímhle způsobem načerpáš, musíš nějak přefiltrovat sám sebou. Nemůžeš hrát jako Jaco Pastorius, to by byla jen karikatura.