Autor: Jaroslav Špulák

Zdroj: Novinky.cz

Formace Flamengo Reunion Session navazuje na tvorbu skupiny Flamengo, která na scéně působila v letech 1966 až 1972 a v roce 2012 se u příležitosti 40. výročí vydání alba Kuře v hodinkách na necelý rok vrátila. V sestavě s původním kytaristou Pavlem Fořtem a služebně o něco mladším baskytaristou Vladimírem „Gumou“ Kulhánkem chtěla navázat na období let 1970 až 1971, kdy zpíval Ivan Khunt. Jak se však blížilo padesáté výročí emise Kuřete v hodinkách, jednoho z nejslavnějších alb československé historie, Flamengo Reunion Session do repertoáru přijalo i skladby z něho.

 

 

Před několika dny vydalo album Live, záznam ze dvou vystoupení v pražské Malostranské besedě letos v květnu. Jeho křest proběhne 6. listopadu v pražském Lucerna Music Baru. Společně s Kulhánkem na otázky odpověděl současný zpěvák Jan Holeček. Dalšími členy jsou saxofonista Vladimír „Boryš“ Secký a bubeník Jiří Zelenka.

Jaká byla ve Flamengu parta v době, kdy jste přišel?

Kulhánek: Tenkrát hrál každý muzikant jen v jedné kapele. Nebylo to jako dnes, kdy aby se uživil, musí hrát v několika. Zajímalo nás jenom Flamengo, byli jsme kamarádi. Společně jsme zažili například šílené cestování v obstarožních vehiklech po Polsku, kde byly příšerné cesty, na nichž jsme míjeli koňské povozy. Kolikrát to bylo až životu nebezpečné, ale hrávali jsme tam celé prázdniny.

Takové zážitky nás semkly, jeli jsme v tom naplno. V době, kdy jsme začali tvořit album Kuře v hodinkách, jsme měli pocit, že jsme nejlepší kapela. Myslím si ale, že to takhle měla většina tehdejších skupin.

Kdy se začal rodit nápad nahrát album, které pak dostalo název Kuře v hodinkách?

Kulhánek: S příchodem zpěváka Vladimíra Mišíka a hráče na dechové nástroje Honzy Kubíka se výrazně posílil náš autorský potenciál. Do té doby jsme hráli řadu převzatých skladeb, ale s nimi jsme začali více dělat vlastní. Nejvíce práce na Kuřeti v hodinkách jsme pak udělali na chalupě pod Klínovcem. Bylo to v zimě a o pauzách mezi skládáním a zkoušením jsme jezdili venku na saních.

Makali jsme tam celé dny, jenže náš tehdejší manažer Hynek Žalčík jednou přišel s tím, že na Supraphonu desku nevydají, když budou texty písní anglické. My přitom zpívali v podstatě jenom anglicky. Hynek tenkrát rovnou navrhl, že by nám ty české texty mohl napsat básník Josef Kainar.

Zprvu jsme se na to tvářili dost skepticky, ale Žalčík s Mišíkem odjeli za Kainarem do Dobříše na zámek, do sídla Svazu československých spisovatelů, předložili mu magnetofonový pásek a jemu se to prý velice zalíbilo. Texty napsal během pár dnů. Ony to jsou vlastně spíš básně, které jsou nedílnou součástí alba.

Byl pak někdy Kainar na koncertě Flamenga?

Kulhánek: Nebyl. Slyšel jen náš neuměle a skoro až děsivě nahraný pásek. Psal ale texty na swingovou hudbu a měl zažité synkopy. Dokázal je napsat tak, aby odpovídaly frázování hudby, kterou jsme dělali. Sám byl ostatně muzikant.

Album Kuře v hodinkách je hráčsky velice náročné. Bylo těžké se ho zhostit?

Kulhánek: Kompozičně je opravdu složité, ale v té době se taková hudba dělala. Naším vzorem byla britská skupina Colosseum, byť byla více bluesová. Její skladby jsou nesmírně náročné a my měli některé v repertoáru. Na aranžích našich písní jsme pracovali společně, přitom se neustále rozšiřovaly a byly složitější a složitější.

Například rytmika byla opravdu členitá, bubeník Erno Šedivý hrál dost krkolomné pasáže. Když jsme ve studiu v pražských Dejvicích desku nahrávali, uznal, že toho hraje strašně moc, a nakonec o polovinu ubral. Stejně to jsou ale náročné party.

Proč se Flamengo v roce 1972 rozpadlo?

Kulhánek: Byla za tím řada vlivů. V zemi probíhala takzvaná normalizace a my měli zakázáno hrát v některých krajích. K tomu tehdy stačilo málo. Hráli jsme třeba v Hradci Králové a na koncert přišlo i pár sovětských vojáků. Lidi na ně začali pískat a my pak za to dostali zákaz na Hradecku hrát.

Padly i naše výjezdy do Německa. Navíc ve světě frčel jazz rock a náš bubeník Erno Šedivý ho chtěl hrát. Začali jsme se k němu přiklánět, což ale byl jen další krok k našemu konci. Jazz rock pro nás nebyl.

Jak ty původní pasáže písní hrajete dnes?

Holeček: Snažíme se přiblížit předloze, kterou máme všichni v úctě. Pro mě to ale byla náročná věc, protože jsem celý svůj hudební život zpíval anglicky. Česky jsem začal zpívat až v téhle kapele, a byla to těžká škola. České zpívání a frázování je totiž úplně jiné než anglické. Musel jsem se ho ve svých dvaapadesáti letech naučit.

Důležité také je, že Kuře v hodinkách je nejslavnější bigbítová deska československé hudební historie. Každý fanoušek zná každou notu, a cokoli uděláte jinak, pozná to. My ji chceme hrát tak, jak ji znají, pročež je potřeba ji dokonale umět.

Třetí problém je, že v kapele zastávám roli zpěváka Vládi Mišíka i klávesisty Ivana Khunta. Hraju a zpívám současně, což je náročné. Naštěstí je bubeník Jirka Zelenka nesmírně talentovaný vokalista, takže mi to ulehčuje.

Jak bude probíhat křest alba 6. listopadu v Lucerna Music Baru?

Holeček: První půlka večera bude mapovat období Flamenga před Kuřetem v hodinkách. Zazní i skladby od Spooky Tooth nebo Colossea. Ve druhé půlce zahrajeme Kuře v hodinkách celé. Mezi hosty by měli být Marek Eben, Petr Lipa i členové Etc…

Může se vám hodit na Zboží.cz: Live - Flamengo Reunion Session, Kuře v hodinkách – Flamengo