Petra Macháčková je jednou z nejvytíženějších českých hudebních manažerek, zastupuje nejen nové tváře scény, ale i řadu opravdových legend domácího rocku. Kvůli pandemii nevydělává. A protože je zároveň v invalidním důchodu a studuje, patrně nedosáhne ani na program státní podpory nazývaný COVID – kultura.
Kolik interpretů zastupujete a kteří to jsou?
V současné době zastupuji takřka na tři desítky interpretů, muzikantů převážně bluesrockové scény jak z tuzemska, tak ze zahraničí. Patří mezi ně Luboš Andršt, Vladimír „Guma“ Kulhánek, ale například také legenda z Woodstocku, baskytarista Leo Lyons, bývalý člen Ten Years After. Mám-li jmenovat kapely, tak jde o legendární Energit, dále novou bluesrockovou formaci Livin Free, ze zahraničí Hundred Seventy Split a mnoho dalších. K těm „svým“ třem desítkám musím připočítat i mnoho dalších muzikantů a kapel se kterými spolupracuji na dílčích projektech, jako je Peter Lipa, Michal Pavlíček nebo Vladimír Mišík.
Jak vás doposud koronakrize postihla? Kolik koncertů, ze kterých jste měla provizi, bylo zrušeno?
Kultura a obzvláště pak živá hudební produkce byla mezi prvními na které byly uvaleny restrikce stran jejich činnosti. Muzikanti se ocitli v situaci, kdy byli ze dne na den bez příjmu, ale bez příjmu se ocitly i profese s nimi spojené. „Dělníci kultury“ jako jsou hudební manažeři, osvětlovači, zvukaři a také samotní pořadatelé kulturních akcí a koncertů, tedy kluby a kulturní domy byly najednou bez možnosti profesně dál pokračovat. Na jaře byla situace těžká, ale nebyla tolik frustrující jako nyní. Všichni věřili, že navzdory finančním ztrátám přečkají toto období a následně vše pojede dál. Současná situace je odlišná. Většina klubů, ale i manažerů a muzikantů vyčerpala skoro všechny své finanční (dost možná i psychické) rezervy a neví, zda bude moci pokračovat ve své profesi i po konci krize. Podzim je obecně pro hudební klubovou scénu, o které já především mluvím, zcela zásadní. Od poloviny září do konce prosince se realizuje nejvíce koncertů v roce. Z příjmů z těchto koncertů se pak překlene náročné období ledna, února a března, než se rozjede další sezona jaro – léto. Ztráta podzimu je pro hudební klubovou scénu devastující.
Nás manažery ovšem koronakrize nepostihla jen reálným úbytkem koncertů v podobě zrušených vystoupení, ale rovněž také v plánování koncertů na sezóny následující. Na podzim má manažer nejvíce práce s tzv. bookingem, tedy domlouváním a plánováním termínů pro interprety na celý příští rok. Tento booking se nyní takřka zastavil. Kluby a pořadatelé sami netuší, zda krizi přežijí, a tudíž neplánují nová vystoupení, a když, tak ve velmi omezené míře. Z toho plyne, že i po omezení restrikcí a opětovném umožnění hudební produkce těžko počítat s návratem hudby v té míře, jak jsme byli zvyklí doposud.
Nutno také podotknout, že za doby koronakrize práce manažerům neubyla, je tomu spíše naopak, jen ji dělají zadarmo. Jde o agendu spojenou s rušením a přesouváním koncertů, ale rovněž o soustavnou práci na propagaci kapel, která je v době, kdy interpreti nemohou hrát, klíčová. To vše patří k práci manažera, který, nemohou-li jeho kapely hrát, nemůže ani on vydělávat. Žije totiž z provizí koncertů, které spolu s kapelou realizuje. Nemůže-li toto dělat, je bez příjmu, nikoliv však bez práce. Pokud jde o čísla, tak od poloviny března až do současnosti jsem byla nucena zrušit 72 koncertů, z toho 28 jen za říjen a listopad. Mnohé z nich jsem několikrát přesouvala a opět rušila. Jen minimum se jich podařilo, i vzhledem k panující nejistotě, přesunout na následující rok.
Aby měl čtenář představu – v jaké hodnotě se vaše provize na domluvení a celkovém zajištění koncertu zhruba pohybuje?
To je různé. Záleží na individuální domluvě s kapelou. S některými kapelami jsme domluveni na procentuální sazbě z celkové ceny koncertů, s některými kapelami táhneme za jeden provaz a tam se dělí výdělek rovným dílem mezi muzikanty a manažera. Pokud jsem v roli pořadatele koncertu já, pak je to ještě trošku jinak. Tam na sebe beru riziko uspořádaného koncertu a jeho úspěšnosti, platím pronájem sálu, propagaci, vstupenky atd… Provize za takto uspořádaný koncert je vyšší. Ale to jsou výjimečné situace, takových koncertů pořádám minimum, řekněme dva do roka. Když bych měla udělat průměr, tak se moje provize pohybuje okolo 3000 za sjednaný koncert. Nicméně to není „čistého“, vše se ještě daní. Práce v kultuře, zvlášť věnujete-li se nemainstreamovým žánrům, není jednoduchá s ohledem na to, kolik práce musíte vynaložit a kolik vyděláte. Bez lásky k hudbě by to nešlo.
Jako manažerka jste OSVČ, zároveň jste ale v invalidním důchodu. Jak to vlastně zvládáte?
Není to ani trošku jednoduché. Osobně pro mě znamená být OSVČ takřka jedinou možnost, jak být výdělečně činná. Potýkám se s vážnou nevyléčitelnou nemocí a kvůli ní jsem často zdravotně indisponovaná. V normálním zaměstnaneckém poměru fungovat v podstatě nelze. OSVČ mi umožňuje rozvrhnout si práci podle mých možností, i když reálně pracuji víc než na plný úvazek. Nicméně když potřebuju jít na kapačku, nebo je mi zle, tak se nemusím nikoho ptát, zda můžu zůstat doma. Ono to každého zaměstnavatele časem omrzí, když jste věčně po nemocnicích nebo vám je den, dva zle. Všichni interpreti, se kterými spolupracuji, o mém hendikepu vědí a pomáhají mi.
Když se třeba blíží důležitý koncert a já ze zdravotních důvodů „vypadnu“, pomůžou s věcmi, které v té době nemohu zastat osobně. Nevýhodou OSVČ s tak vážnými zdravotními problémy je absence „zaměstnaneckých“ výhod. Nemocenská je pro mě něčím neznámým, ta práce z 99 % na mě vždycky počká a musím ji odvést zdraví–nezdraví. Jako OSVČ nemám jistotu stálého příjmu, nemám jistotu, že mi do 15. v měsíci dorazí výplata v určité výši. Jsem tak zcela závislá na své práci a práci interpretů, které zastupuji a v posledku na fungování celého kulturního ekosystému.
V současné době je vyhlášen program COVID – kultura, který by měl podpořit umělce a lidi pracující v kultuře, a šedesátitisícovým příspěvkem jim pomoci překlenout nejhorší období, kdy přišli o práci. Vy na něj ale nedosáhnete. Můžete vysvětlit proč?
Osobně na tento příspěvek nedosáhnu, protože jsem postgraduální studentkou filozofie. Když jsem před několika lety onemocněla, rozhodla jsem se žít život naplno. Pracovat, dál se vzdělávat i s ohledem na to, že netuším, jak dlouho budu moci náročnou manažerskou pozici zastávat právě kvůli svému zdravotnímu stavu. Doufám ale, že co nejdéle. Bohužel, z programu pomoci COVID – kultura jsou vyčleněni všichni žáci a studenti středních škol, konzervatoří, ale i vysokoškoláci včetně postgraduálních studentů, tedy včetně mě. Znám spousty muzikantů, kteří zároveň studují, jelikož si chtějí zvýšit vzdělání právě ve svém oboru a nyní je jim pomoc odepřena, přestože se živí hudbou.
Pomoc je odepřena také rodičům pobírajícím mateřskou/rodičovskou podporu a starobním důchodcům, jelikož je jejich profesní činnost, například hudební produkce, vykazována jako vedlejší zdroj příjmů. Invalidní důchodci zde nejsou uvedeni, ale domnívám se, že tam asi také spadají, protože ten princip je stejný. Osobně tedy na příspěvek nedosáhnu, jelikož jsem nejen student, ale také invalidní důchodce.
Naráží COVID – kultura i na další omezení?
Bohužel ano. Jak jsem již zmínila, na podporu nemá nárok OSVČ, jehož činnost je vykazována jako vedlejší zdroj příjmů. Obávám se, že kvůli tomu nedosáhne na podporu valná většina muzikantů, kteří mají třeba sebemenší závazek v uměleckých školách. Oni nejsou klasičtí učitelé a nechodí od pondělí do pátku vyučovat hru na kytaru nebo bicí. Většinou jsou to aktivní muzikanti, špičkoví, vzdělaní profesionálové, kterým záleží na tom, aby vychovávali další generace muzikantů. Učí pár hodin v týdnu, povětšinou v pondělí a úterý, protože v tyto dny nebývají koncerty, a zbytek týdne se věnují své skutečné hlavní činnosti a tou je živá hudební produkce.
Osobně mě velice mrzí i diskriminace již zmíněných starobních důchodců. Zastupuji jich hned několik. Jedná se o muzikanty, kteří celý život zasvětili hudbě, díky nim vzniklo neuvěřitelné množství skladeb, které jsou již dnes dle mého názoru naším kulturním dědictvím. Důchody ale často nemají valné. Bez hudby žit nedokážou a je pro ně dodnes nezanedbatelným zdrojem příjmů, bez kterých se jen těžko obejdou.
Budete stávající situaci nějak řešit a třeba se snažit, aby se pravidla přijetí příspěvků zlepšila?
Určitě se budu snažit o to, aby vzniklo ve společnosti povědomí o tom, s jakými úskalími hudební a kulturní branže obecně bojuje. Člověk sám většinou moc nezmůže, ale důležité je porozumění specifikům kulturní oblasti napříč společností a následná společenská podpora. Kultura je dle mého názoru věcí společenskou, umělci netvoří pro sebe, ale pro společnost, a součástí každé společnosti je kultura. Pokud jde o konkrétní kroky, které nyní hodlám podniknout, je to především apel na relativně nově vzniklou asociaci Music Managers Forum CZ, která zaštiťuje hudební manažery a booking agenty napříč celou republikou, aby dále tyto nedostatky projednávali spolu s ministerstvem kultury a financí.
Zkusme předpovědět: jaká je podle vás současná perspektiva české hudební scény?
Jakoukoliv perspektivu české hudební scény si bez podpory stran státu v tuto chvíli neumím představit. Pokud se nedostane pomoci všem článkům této propletené kulturní scény, tak se během následujících měsíců takřka celá zhroutí. Většina pracovníků z této sféry bude muset odejít, aby se nějak uživila a návrat zpět bude jen velmi těžký a málo pravděpodobný. Věřím, že se pomoci dostane všem potřebným v kultuře, ale i přes to nebude situace jednoduchá. Jednak nevíme, kolik lidí bude chtít dále na živou hudbu chodit. Zda se nebudou bát, zda budou mít finanční prostředky na to, aby mohli koncerty navštěvovat v takové míře jako dosud. Bez lidí, pro které koncerty a hudbu realizujeme, to nepůjde.
Hlavní otázka ale stále platí: zda zůstanou v oboru lidé, kteří budou realizovat živou hudební produkci. Vydrží bez příjmů a s podporou státu, anebo raději utečou k jiným oborům? Osobně doufám a věřím, že vydrží, ale ta pomoc pro ně je klíčová. Hudbu a kulturu všichni milují a chtějí v ní pracovat, jinak by z tohoto odvětví utekli už dávno. Láska k hudbě zvítězí, ale nestačí a je krátká na to, když se potýkáte s existenčními problémy.
Autor: Ondřej Bezr