Luboš Andršt ovlivnil českou hudební scénu
V pondělí 20. prosince zemřel v 73 letech po dlouhé nemoci, která mu znemožnila v posledních měsících uměleckou činnost, jeden z největších českých kytaristů Luboš Andršt. Byl právem považován za absolutní špičku v oblasti bluesové hry, jeho doménou byl ale i jazz a rock a patřil i k nejvýznamnějším postavám fúze těchto stylů, jazzrocku.
Nelze nebýt osobní. V roce 2018 jsem byl poctěn tím, že se Luboš Andršt rozhodl odpovídat na mé otázky za účelem vydání v životopisném knižním rozhovoru pro nakladatelství Galén, který dostal z dnešního pohledu snad až rouhačský název Ještě hraju vestoje. Začali jsme se scházet pravidelně týden co týden v kavárně vily Portheimka na pražském Smíchově, nedaleko Lubošova bytu i mé redakce. Při každém setkání mě udivoval především svou neuvěřitelnou detailní pamětí a přesnými formulacemi, které ostatně nepochybně souvisely i s drobnokresbou, kterou dokázal vtělit do své hry.
Nahrávání rozhovoru trvalo asi půl roku. Další rok, než kniha na podzim 2020 vyšla, jsme strávili dolaďováním detailů a autorizací. Některé životní peripetie se Luboš rozhodl popsat sám „od stolu“, bez mých otázek. Byly zformulovány tak kvalitně a prakticky bez potřeby editorského zásahu, že nebýt naše společná práce v tak pokročilém stádiu, navrhl bych mu, že přece může svoje paměti napsat sám, žádného prostředníka nepotřebuje.
Když mi od něj postupně v horizontu měsíců chodily autorizované a upravené kapitoly, mnohé třeba i třikrát, čtyřikrát, občas se mě zmocňovala beznaděj, že snad knihu nikdy nevydáme. Jednou jsem si na to trochu postěžoval do telefonu Lubošovu nejstaršímu hudebnímu parťákovi Michalu Prokopovi. Ten se rozesmál a řekl: „To mě vůbec nepřekvapuje. Kdyby to záleželo na Lubošovi, dodnes by nevyšlo Město Er.“
Přesný detailista
Ano, Luboš Andršt byl naprosto precizní a detailistický ve všem, co dělal. Psaní knihy je samozřejmě v kontextu toho, co v české hudbě vytvořil, naprostá marginálie. Ale on sám přiznával, že i svoje alba vždycky propilovával do poslední noty a vlastně by byl nejradši, kdyby bylo možné desku nahrát, nechat ji několik let „zrát v šuplíku“, pak se k ní vrátit a dotvořit ji, nebo ji v archivu nechat ležet. Proto také pro něj byla v posledních letech doslova požehnáním možnost zařídit si malé domácí studio, ve kterém mohl nerušeně hrát a natáčet, aniž by mu netrpělivý technik nebo producent dýchal za krk.
A bylo to samozřejmě znatelné i na jeho filigránském hráčském projevu. Nejpatrnější na projektech, dotýkajících se jazzu nebo akustické hudby, jako je slavné album Capricornus z roku 1982. Ale platí to i pro tak zdánlivě přímočarý a jednoduchý žánr, jakým je blues, za jehož ztělesnění u nás byl Luboš Andršt jako kytarista právem považován. I když hrál základní bluesovou formu, takzvanou dvanáctku, vždy ji dokázal podpořit řadou osobitých fíglů, které jeho projev nejen výrazně obohatily, ale především mu daly jasnou pečeť Andrštova rukopisu.
Tři hlavní kapely
Cestu k muzice si pražský rodák Luboš Andršt musel prošlapávat složitě, jeho otec Zdeněk Andršt, hokejista a zejména dlouholetý hokejový funkcionář, chtěl mít ze svého syna sportovce. Přes několik kapel, v nichž stačil v 60. letech načerpat základy rock´n´rollu, beatu i blues, nastoupil v roce 1970 do kapely Michala Prokopa Framus Five, která byla paradoxně na pokraji rozpadu. Stihla ale ještě nahrát legendární album Město Er s texty Josefa Kainara, jehož titulní skladba byla prvním českým pokusem o rozsáhlý, dnes můžeme říct artrockový hudební celek. Framus Five byl jednou z klíčových Andrštových kapel, vrátil se pak do něj ještě dvakrát, v 80. a posléze i 90. letech – to byl návrat poslední, v angažmá zde zůstal jako pravá ruka Michala Prokopa a autor řady písní až do loňského podzimu, kdy mu onemocnění a covid znemožnily koncertovat.
Druhou klíčovou kapelou Luboše Andršta byl Energit. Ten založil na začátku 70. let, zprvu s vizí víceméně rockového projevu, ve kterém jej podporovali hudebníci z rozpadlého Flamenga včetně Vladimíra Mišíka a legendární baskytarista Vladimír Padrůněk. Postupem času začal Energit přibírat jazzové prvky a následně se z něj stala společně s Jazz Q Martina Kratochvíla (jehož byl ostatně Andršt také opakovaně členem) nejvýznamnější kapela českého jazzrocku. Také Energit před několika lety Andršt s mladšími spoluhráči a vrstevníkem Vladimírem Gumou Kulhánkem obnovili a počtem koncertů se stal nejúspěšnějším Andrštovým projektem posledních let života.
A byla-li řeč o kytaristově pozici na bluesové scéně, je třeba jako jeho třetí (významem ale možná první) zásadní kapelu zmínit Luboš Andršt Blues Band. Ten vznikl na úhoru začátku 80. let a brzy se stal jednou z nejpopulárnějších skupin české scény. Nejprve u mikrofonu se slovenským zpěvákem Peterem Lipou, s nímž vydal v roce 1984 historicky vůbec první české bluesové album Blues z lipového dřeva. V následujících letech se v kapele střídali vokalisté, byl mezi nimi například dnes také již nežijící Američan Ramblin Rex a v 90. letech byl mimochodem první českou štací americké rodačky Tonyi Graves po jejím příjezdu do Prahy. Blues Band vypiloval dokonale precizní bluesový projev, který sbíral body i v zahraničí a jeho existence skončila až nyní kapelníkovým úmrtím.
Dobrý kamarád
Toho, čeho se Luboš Andršt okrajově i podstatněji dotkl, je samozřejmě mnohem víc. Dlouhá léta vedl jazzovou skupinu Luboš Andršt Group, na začátku 90. let sestavil doprovodný band pro Martu Kubišovou, která se po dvaceti letech mohla konečně vrátit na scénu. Byl protagonistou zajímavých muzikantských dvojic, například s klavíristou Emilem Viklickým nebo několika domácími i zahraničními kytaristy. Natáčel s kdekým počínaje Mariánem Vargou přes C&K Vocal až po Petra Jandu, mimochodem svého bratrance. A to, na co byl Luboš Andršt nejvíc hrdý – dostal opakovaně příležitost zahrát si přímo na pódiu se svým největším bluesovým idolem B.B. Kingem.
Byl také uznávaným kytarovým pedagogem, autorem vůbec prvních českých skript pro kytaristy a protagonistou televizního výukového cyklu Kytarová klinika. Plán vstoupit na pole internetu s programem nápravy chyb samozvaných kytarových youtuberů už bohužel zrealizovat nestačil.
Jedna věc, samozřejmě velmi podstatná, je umělecká stránka Andrštovy osobnosti, druhou, neméně podstatnou, je jeho lidský profil člověka, který se nikdy nezpronevěřil svým idejím, nezadal si s minulým režimem, ale nikdy si z toho nestavěl pomník. Luboše Andršta z lidské stránky výborně v pondělí v noci přiblížila na Facebooku Petra Macháčková, manažerka několika kapel, v nichž půsbil: „Luboš Andršt byl nejen výjimečný kytarista, skladatel a muzikant, ale hlavně úžasný a citlivý člověk, náš dobrý kamarád! Budou nám chybět jeho překrásná kytarová sóla, jeho specifický smysl pro humor, jeho láska k přírodě, k hudbě nebo třeba ke coca-cole a sladkostem... Bude nám chybět na cestách i na pódiích, jeho místo v dodávce už navždy ponese jeho jméno.“
Autor: Ondřej Bezr