Spojuje je dlouholeté přátelství, podobný vkus na muziku nebo spolupráce s Lubošem Andrštem, stejně jako renomé prvotřídních hudebníků. Minulost, současnost i budoucnost i vzájemné souznění Jan Holeček a Pavel Marcel reflektují i ve svém společném počinu Holeček & Marcel Project. Ten se v dubnu po řadě úspěšných vystoupení dočkal také albového debutu Light Up Your Fire, který pánové společně s řadou hostů slavnostně pokřtí již 23. června v pražské Malostranské besedě! Ojedinělý koncept alba, jenž je zčásti složeno z coververzí, muzikantské a osobní prolínání dua Holeček-Marcel v průběhu let i budoucí plány, jsou hlavními tématy našeho rozhovoru, který si můžete přečíst níže a je k dispozici také v audiopodobě v rámci série Supraphon Podcast.
Jak vůbec vaše spolupráce vznikla? Poznali jste se až díky společnému hraní v tribute bandu The Allman Company, nebo jste o sobě věděli už dřív?
Holeček: S Pavlem se míjíme už od 90. let. Poprvé jsme se potkali na soutěži Marlboro Rock-in, kde jsem byl s kapelou Freeway Jam…
Marcel: … a já s Kaviar Kavalier. Oni nás tenkrát vyřadili! (smích)
Holeček: Každopádně věděli jsme o sobě. Vlastně čtvrtinu života jsem hrál s Lubošem Andrštem, a Pavel ať už v případě Luboš Andršt Blues Bandu, nebo Energitu působil jako sound engineer. Věděl jsem, že to je famózní kytarista, ale dohromady nás dal až náš společný kamarád, europoslanec Honza Zahradil, který udělal vzpomínkový večer na Gregga Allmana. Tam jsme si spolu poprvé zahráli a vzniklo z toho nerozlučné přátelství. Hodně nám pak pomohl covid, protože nikdo nevěděl, co bude, lidi se báli někam chodit, a proto jsme se rozhodli hrát jen ve dvou, v menších sálech, akusticky. Nakonec je z toho ale zase bigboš, je nám to prostě dané.
Proč jste se rozhodli vytvořit čistě akustické duo, jak tomu bylo až donedávna?
Marcel: Chtěli jsme dělat Allman Company a postupně do toho dávat naše vlastní věci, jenže jak už řekl Honza, covid rozhodl jinak, protože kapela neměla kde hrát, zatímco s duem jsme se přece jen mohli občas někam vpašovat a hrát na malých akcích krutě limitovaných povoleným počtem návštěvníků. Paradoxně teď budeme naopak dávat allmanovské skladby do těch našich… Akustické hraní tedy vzniklo jako z nouze ctnost, ale začala nás to strašně bavit a posluchače taky. Takže toho nechceme nechat, i když už takhle hrát nemusíme. Navíc ono to úplně akustické stejně nikdy nebylo, ty naše nástroje elektrifikujeme, používáme na ně efekty atd.
V čem pro vás tenhle způsob hraní byl, respektive je jiný nebo dokonce úplně nový ve srovnání se vším, co jste si v muzice doposud vyzkoušeli?
Holeček: V rytmu. Nemáš bubny, nemáš basu a je to těžké. Každý muzikant rytmus nějak cítí, ale rozdílně. A aby člověk neutíkal, je náročné naučit se v této podobě hrát. S pokorou jsem si uvědomil, jak je složité naučit se hrát bez bubnů a baskytary, což jsem předtím nikdy nezažil.
Byla pro tebe, Honzo, „španělka“ v rukou velká změna? Fanoušci tě znají převážně jako zpívajícího klávesáka, případně baskytaristu.
Holeček: Na španělu jsem si hrál doma celý život, i nějaké věci na ni skládal, takže to pro mě nebylo úplné novum. Musím říct, že ve zpěvu docela pomůže, v harmonii člověka podrží, je to hodně přirozená věc. Baskytara je v tomhle ohledu mnohem obtížnější. Každý holt není Jack Bruce nebo Glenn Hughes.
Od začátku jste měli v úmyslu společně hrát i nějaké vlastní věci, nebo původní záměr byl čistě jen „cover duo“ hrající pro radost vaše oblíbené převzaté písničky?
Marcel: Ne, původní plán nebyl hrát jen převzaté věci. Ale když jsme dostali první nabídku hrát, a bylo to hned za týden, museli jsme se domluvit, co tam vlastně zahrajeme. Něco, co oba umíme, protože nebyl čas na to skládat nové vlastní věci. Tak jsme se bleskurychle shodli na tom, co oba umíme. Postupně ty coververze nahrazujeme našimi písničkami, ale některé tam stejně necháváme, protože lidi je chtějí.
Holeček: Ono to souvisí i s tím, jak vypadá naše deska. My ji původně chtěli pojmout jako ryze autorský projekt, ale Karel Deniš ze Supraphonu nás přesvědčil, že je strašná škoda nedat tam ty covery, které se už dnes málo hrajou, v podstatě je hrajeme jen my, a jsou to krásné věci.
Vlastní autorský repertoár jsou jen novinky, nebo třeba i nějaké dosud jinde nevyužité „šuplíkovky“?
Holeček: Jsou to naprosté novinky, které vznikly za poslední rok a udělali jsme je s Pavlem s tím záměrem, že budou přímo pro tenhle projekt. Na jejich podobě není problém se shodnout, protože se shodujeme absolutně ve všem, tedy kromě jídelníčku. (smích)
Podle jakých kritérií jste vybírali repertoár vhodný ke studiovému ztvárnění? Ta otázka směřuje především na použité coververze.
Holeček: Zamysleli jsme se především nad tím, aby to nebyly moc ohrané věci. Aby to nebylo Knockin’ On Heaven’s Door, Highway To Hell a podobně.
Jak došlo k tomu, že více než polovina desky už není „jen“ unplugged, nýbrž plnokrevný rock se vším všudy, natočený s pomocí dalších muzikantů?
Marcel: V podstatě hned, jak jsme začali točit první píseň, což byla Nothing’s Gonna Bring Us Down. Použil jsem tam elektrické piano Wurlitzer a ono si to samo řeklo o další elektrifikované nástroje, včetně takové nařvané, vyloženě youngovské kytary nahrané přes fuzz.
Holeček: Přesně, tam se to celé zlomilo. Řekli jsme si, že tu skladbu naživo můžeme hrát akusticky, ale na desce může být takhle. A u dalších věcí už to šlo rovnou, tedy že Pavel na jejich natáčení rovnou vzal do rukou elektriku místo španělky. No a ty covery jsme úplně zelektrifikovali, čistě akusticky zůstala jen Wild World. Jak říká můj kamarád varhaník Jakub Zomer a já to taky rád používám: Hudební život je jako obrovská nádrž a co do ní naleješ jako první, už tam zůstane. A u nás to je prostě blues rock, bigbít. Můžeme hrát unplugged, ale folkáči zkrátka nejsme.
Kdo všechno se na albu kromě vás dvou podílel?
Marcel: Začněme od bubnů, které nahrál Jiří „Zelí“ Zelenka, to pro nás byla jasná volba. Jirka je absolutní génius schopný dotočit bicí do už téměř hotové nahrávky, což je neuvěřitelné. Baskytaristou byl Standa Hörner, nějaké basové linky jsme si natočili sami, tedy já nebo Honza, a taky jsme do některých věcí chtěli kontrabas. Ten natočil famózní jazzman Petr Dvorský. Na vibrafon pak na albu hostuje Radek Krampl a na foukací harmoniku Matěj Ptaszek.
Pojďme k těm převzatým věcem konkrétněji. Proč Wild World od Cata Stevense?
Holeček: Od Cata Stevense hrajeme asi tři písničky a jednu jsme tam chtěli dát. Já ho mám moc rád a Wild World se moc „necoveruje“. Zvolili jsme ale rychlejší tempo.
Proč Afterwards od Van der Graaf Generator?
Holeček: Opět – naprosto nepředělávaná skladba z jejich první desky.
A Say It Ain‘t So, Joe od písničkáře Murrayho Heada?
Holeček: Další opomíjená píseň, kterou předělal snad jen Roger Daltrey. Murray Head je neuvěřitelný zpěvák!
Použili jste taky dva slavné tradicionály Gallows Pole a Scarborough Fair. Ty už samozřejmě mají tisíce verzí, přičemž asi nejslavnější jsou ta od Led Zeppelin v případě Gallows Pole a ta od dua Simon & Garfunkel ve druhém případě. Které inspirovaly vás?
Holeček: Gallows Pole je píseň snad už ze 40. let. Samozřejmě jsme si vybrali předlohu Led Zeppelin, kterou jsme ale úplně předělali. A Scarborough Fair? Jasně, Simon & Garfunkel – ovšem udělali jsme naprosto neuvěřitelnou elektrickou verzi, kde já zpívám šest hlasů.
Marcel: Vlastně jsme z ní udělali kelťárnu v duchu Clannad.
Nemá výběr této písně nějakou souvislost i s tím, že ty, Pavle, příležitostně hraješ také v tělese Simon & Garfunkel Tribute?
Marcel: Samozřejmě. Viděl jsem, jak tahle věc zabírá na lidi. Navíc je tam krásný kytarový part, kdy kytara simuluje harfu.
Jak bude vypadat další budoucnost? Je tomu tak, že kromě akustického dua Honza Holeček & Pavel Marcel bude i elektrifikovaný Holeček & Marcel Project? Kdo ho bude tvořit?
Holeček: Vidíme dva modely dalšího fungování. Jeden je, že budeme nadále vystupovat v akustickém duu a repertoár desky budeme hrát unplugged. Druhý model pak je ježdění s elektrickou partou, do níž budeme implementovat ty unplugged prvky. To znamená, že v rámci koncertů budeme hrát jak sami dva akusticky, tak s další akustickou i elektrickou kytarou talentovaného Jirky Rambouska a samozřejmě s celou kapelou, kdy nás doplní ještě rytmika. Na baskytaru budou alternovat Zdeněk „Wimpy“ Tichota a Standa Hörner, občas zahostuje Petr Dvorský na kontrabas a co se bubnů týče, za nimi se budou střídat Michal „Kolouch“ Daněk a Jirka Zelenka. Já budu střídat hammondky se španělou a Pavel španělu, banjo a elektrické kytary.
Co všechno budete hrát?
Holeček: Repertoár desky, tedy devět věcí na ní obsažených, je jasný. Kromě nich chci zařadit nějaké moje starší věci, mám připravené také úplné novinky a přidáme i pár coververzí včetně Allmanů, kteří v duu hrát nejdou. Převažovat ale budou vlastní věci.
A jaké jsou nejbližší plány dalších kapel, ve kterých působíte? Honzo, co chystají Flamengo Reunion Session nebo Livin Free?
Holeček: Letos je to padesát let od vydání desky Kuře v hodinkách. S Flamengo Reunion Session nás k tomu čeká spousta koncertů a v rámci té šňůry natočíme živé album. Pavel hraje s Michalem Prokopem jak ve Framus Five, tak v jeho akustickém triu, a o moc víc už toho ani jeden z nás nestihne. S Livin Free si občas zahrajeme, ale něco chystáme spíš na příští rok.