/ROZHOVOR/ Baskytarista Leo Lyons (75) přijede v říjnu se svým projektem Hudred Seventy Split do Prahy oživit legendu zvanou Woodstock. Se svou původní kapelou Ten Years After se před půl stoletím postaral o jeden z vrcholů tohoto festivalu.
Byla neděle, psal se sedmnáctý srpen roku 1969. Půl milionu návštěvníků třídenní akce poblíž amerického Woodstocku, která navždy změnila dějiny světové pop music, už mělo za sebou famózní vystoupení Santany, Canned Heat, Janis Joplin i Joea Cockera. Pak ale přišli Ten Years After. Britská rocková formace s bleskurychlým kytaristou Alvinem Leem a basákem Leem Lyonsem „ukradla“ svým dvanáctiminutovým přídavkem I’m Going Home celou show pro sebe. Padesát let poté míří Leo Lyons do pražského Lucerna Music Baru. 29. října tu přehraje kompletní setlist z onoho památného večera.
.jpg)
S Alvinem Leem jste začínali v Hamburku, kde jste se roku 1962 otrkávali ve stejných klubech jako Beatles. Co to s mladým klukem udělá, když je sám ve městě hříchu?
To pro nás byl opravdový šok. Poprvé v životě jsme s Alvinem hráli někde jinde než v Británii. Jemu bylo osmnáct, mně devatenáct. Najednou jsme se ocitli přímo uprostřed hamburské vykřičené čtvrti. Také bylo hodně zajímavé potkávat všechny ty kapely včetně liverpoolských „Brouků“. Mimochodem, skupiny z Liverpoolu hrály úplně jiné věci než ty z jihu Anglie.
V začátcích jste spolupracovali s producentem Joem Meekem – bipolárním vizionářem, jenž skončil bídnou smrtí (zastřelil svou bytnou a pak sebe). O téhle postavě kolují šílené zkazky.
Pokud jde o nápady ve studiu, byl Joe Meek génius. A podobně jako s jiným bláznivým géniem Philem Spectorem, i s ním se pracovalo obtížně. Poprvé jsme s ním dělali, ještě když jsme hráli v pěti lidech jako Ivan Jaye And The Jaycats. To bylo v roce 1960, krátce poté, co jsme přesídlili do Londýna. Natočili jsme jednu zpívanou a jednu instrumentální věc a potom jsme se rozpadli.
To, co jsme chtěli (vydat desku), se nám nepodařilo, a tak jsme se schlíple vrátili do hrabství Nottingham, odkud jsme pocházeli. Pak přišel Hamburk, načež jsme udělali ještě jeden pokus. Znovu jsme se v Londýně s Joem Meekem spojili a podepsali jsme s ním smlouvu, tentokrát ve tříčlenné sestavě s Alvinem Leem u mikrofonu. Tehdy jsme si říkali Jaybirds. Jenže to zase neklaplo. Stačili jsme udělat jen pár nahrávek. Jednou pozdě večer, když Alvin ve studiu zpíval vokály, mu Joe – asi právem – něco řekl, pohádali se, a to byl konec naší spolupráce. Pak nám zmizel z dohledu. Bylo vidět, že má problémy – osobní i obchodního rázu. Za několik měsíců spáchal sebevraždu.
Kdo přišel s návrhem, abyste se přejmenovali na Ten Years After? Prý jste to byl vy.
Zdálo se nám, že název Jaybirds už je přežitý. Chvíli jsme si říkali Bluesyard, ale náš nový manažer Chris Wright měl pocit, že by nás to hodilo do určité škatulky, a vyzval nás, ať přijdeme s něčím jiným. Název Ten Years After jsem vzal v roce 1966 z knihy o suezské krizi Suez Ten Years After (Suez deset let poté), která tenkrát zrovna vyšla. Doufali jsme, že bychom tím mohli zaujmout, a to se také stalo. Není pravda, že jsme tak chtěli vzdát hold Elvisu Presleymu, pro kterého byl rok 1956 mimořádně úspěšný. Ne, šestapadesátý byl rokem blokády Suezského průplavu. Ale nevadí mi tento ani jiné výklady. Koneckonců, desítka je magickým číslem v tarotu, symbolem počátku a konce.
Zmínil jste blues. Kdo z tohoto žánru vás ovlivnil?
Desky amerických bluesmanů na nás měly větší vliv než cokoliv jiného. Muddy Waters, Lead Belly, Sonny Terry & Brownie McGhee, Sonny Boy Williamson, Howlin’ Wolf. Později jsme si ve Státech s některými z našich našich hrdinů i zahráli.
Váš někdejší parťák Alvin Lee je považován za nejrychlejšího kytaristu v dějinách rocku.
Novináři mu dali přezdívku Captain Speedfingers (Kapitán Rychlé prsty). Ale nemělo by se zapomínat, že to byl i skvělý showman. Hrál fakt rychle a s ohromným nasazením. Ale já ho stíhal. Pouštěli jsme se do přátelských soubojů, při kterých jsme na sobě doslova viseli. Měli jsme stejné hudební lásky: rock’n’roll, blues a swing. Hodně nás ovlivnily Elvisovy první nahrávky pro Sun Records. Alvin obdivoval Presleyho kytaristu Scottyho Moorea a já zase Elvisova basistu Billa Blacka. Nepopírám, že to s Alvinem někdy bylo těžké, jenže se mnou nepochybně také. Často jsme se přeli, což nic nemění na faktu, že šlo o silné pouto.
Následující otázku jste musel čekat: před padesáti lety zazářili Ten Years After na festivalu Woodstock. Zavzpomínejte na ten okamžik.
Než jsme tam přijeli, mysleli jsme si, že to bude jen jeden z mnoha dalších festivalů, na kterých jsme během našeho třetího turné po Americe hráli. Na televizi jsem se moc nedíval, a tak jsem nevěděl, do čeho jdu. Sledoval jsem jen přistání na Měsíci, k němuž došlo krátce předtím. O té obrovské mase lidí, co se na Woodstock hrnula, mi řekl až náš americký manažer cestou z letiště v New Yorku. Z hotelu v městečku Bethel, u kterého se ta akce konala, nás na festival dopravila helikoptéra. Dorazili jsme právě včas, abychom stihli vystoupení Joea Cockera. Šel jsem se projít po okolí a viděl neuvěřitelné věci. První, koho jsem potkal, byl Pete Townsend ze skupiny The Who. Ten mě varoval, ať rozhodně nejím ani nepiju nic, co nemá neporušené balení. A prozradil mi, že mu večer předtím někdo podstrčil LSD.
Jak to na vás celé působilo?
Všude byly hrozné davy. Organizace drhla, nenašel jsem nic z obvyklého zázemí, na které jsme byli zvyklí. Připadalo mi to jako klid před bouří – a ta skutečně přišla, hned po skončení Joeova setu. Měla biblické proporce. Nešlo dělat nic jiného než to vydržet a úplně promočený čekat, až přejde. Několik hodin jsem se schovával v kufru dodávky. Byla mi kosa, kručelo mi v břiše. Myslím, že pořadatelům vůbec nedošlo, jaké problémy mohou nastat. Déšť podemílal pódium, to začalo ujíždět dolů ze svahu. Slyšel jsem, že se po-hnulo snad o dva a půl metru. Pak konečně přestalo pršet a my jsme šli na scénu. Všude se válely různě propletené kabely a mezi nimi tekly potoky. Báli jsme se elektrických šoků a se staženým zadkem jsme vtipkovali, že jestli tam někdo z nás zařve, aspoň prodáme hodně desek.
Ale přežili jste.
Vlhkost byla taková, že nešlo naladit nástroje. To znamenalo, že jsme jednu písničku začínali třeba třikrát, než se nám podařilo sladit. V jednu chvíli Alvinovi praskla struna a Ric Lee hrál sólo na bicí tak dlouho, dokud Alvin nenatáhl novou. Nakonec jsme odehráli pět kousků plus ten mazec na bubny. Ale publikum se chovalo fantasticky a trpělivě čekalo. Přestože diváky bombardoval liják a neměli se kam schovat, pořád měli chuť poslouchat. To nás navzdory všem potížím spojilo.
Když jsme skončili, byla tma. Vrtulníky už nelétaly, takže jsme odjížděli ve dvou autech. Dodnes vidím Alvina a sebe, jak si v autě dáváme jointa, zatímco nám na dálnici razí cestu policejní vůz. Vraceli jsme se do New Yorku, jenže byla zácpa a my dorazili pozdě. Mezitím mě odhlásili z hotelu, a tak mi recepční vlídně navrhl, že se můžu vyspat na stole v konferenčním sále. Přes to všechno jsem strašně šťastný, že jsem na Woodstocku mohl být. Někdy si říkám, že to snad byl sen.
Autor: Michal Bystrov